Včera jsem poprvé fandila někomu blízkému, ne hokejistům ani Sáblíkové, ale našemu Kryštůfkovi. Znáte ten pocit, kdy se Vám svírá v hrudi, dech se zrychlí a svět kolem Vás tak nějak běží rozmazaně. Nenapadlo by mně, že takhle budu prožívat jeho první zápas. Už z toho důvodu, že když si tenhle, ještě před rokem a půl pro mně neznámý sport Kryštof vybral, dávala jsem tomu pár měsíců. Říkala jsem si, máme to v obci, blízko, hezky se u toho protáhne, trenéři sympatičtí, a pak si třeba vybere nějaký "pořádný" sport. Kryštof se nám ale do taekwonda zamiloval a tak jsem ho začala vozit o nějakých dvacet kilometrů dál. Hrdě si vysloužil žlutozelený pásek a připravoval se na svoje první závody. Když stál proti svému soupeři, můj malý šestiletý chlapeček, začal se mi zrychlovat dech. Napětí vyvrcholilo ve chvíli, kdy se kolem nás začalo ozývat povzbuzování, které si intenzitou nezadalo mistrovství světa. Malý Polák se urputně pustil do mého chlapečka! Zápas byl napínavý do poslední vteřiny. V momentě, kdy Kryštof prohrával 20:16 , jsem se začala smiřovat s prohrou. Fandili jsme, křičeli, povzbuzovali a Kryštůfek bojoval opravdu do poslední vteřiny. Zápas skončil 26:25.
Klobouk dolů před naším malým vítězem.
Žádné komentáře:
Okomentovat