Vytečený upečený beránek

Odjeli jsme na chatu oslavit Velikonoce a pilně jsem si sebou vezla i těžkou, keramickou formu na beránka. Společně s klukama jsme udělali těsto podle Vaňka, pečlivě vymazali a vysypali formu. A pak se beránek pekl a voněl až se nám sbíhaly sliny. Už jsem se těšila, jak ho vytáhneme, ozdobíme, pak ho nafotím a pochlubím se mámě.
Šla jsem ho zkontrolovat a koukám, pod  beránkem hromádka. Milý beránek vytekl. Zadoufala jsem, že jen moc nakynul, že jsme snad neodhadli množství těsta a opatrně nadzvihla půlku formy.
Nenakynul, prostě si vytekl a tak působil jak beránek anorektik a samou slabostí nedokázal ani stát na připravené míse.
Ale co, i tak se Velikonoce povedly a příští rok si vezmeme na pomoc Ditu P.

Procházka v našem oblíbeném lese....

Jediný tulipán, který naší rekonstrukci přežil....

Sázíme turbokeře, jsem zvědavá, jestli se chytnou!

Babiččina zahrádka

Měla jsem babičku, která to krásně uměla s kytičkami, zeleninou, ovocem, prostě se vším, co můžeme vypěstovat na zahradě. Měla krásnou zahrádku v Karlových Varech. Když jsem ji chodila navštěvovat, nejdříve jsem vyjela starým, kývajícím se výtahem do skoro předposledního patra domu, do osmého jsem musela vyšlápnout. Držela jsem se u zdi, protože pohled dolů do té bezedné díry mi nedělal dobře. Doma jsem babičku od jara do podzima málokdy našla. Byla to doba, kdy nebyly mobily, já musela do telefonní budky, pokud jsem babičce chtěla zavolat a stejně to skoro nikdy nezvedla, protože špatně slyšela a doma nenosila naslouchátko.  Tudíž najít babičku chvíli trvalo. 

Vyzváněla jsem a čekala, kdy se ozvou její kroky. Když nikdo neotevřel, musela jsem opět při zdi do výtahu a nyní do nejnižšího patra přes sklepy k zadnímu vchodu. To byl můj bobřík odvahy,  probíhala jsem kolem černých kójí a bušilo mi srdce. Od zadního vchodu už to bylo kousek na zahrádku. Ta byla plná dobrot a nádherných kytek. Obrovské maliny, nádherné jahody, špendlíky, rybíz, prostě samé mňamky.

Babička tam musela být moc šťastná. Po revoluci zahrádky zrušili a místo nich vyrosto nákupní centrum. Babička zachránila pár svých milovaných kytiček a keříčků a začala se starat o záhonek před domem a o svůj dlouhý úzký balkon. Vše co zasadila, rostlo. V té době jsem to ale vnímala jen okrajově, když mi povídala o rostlinkách, moc jsem jí neposlouchala. Těšila jsem se jen na její palačinky s jahodovým kompotem. Ten připravovala z malinkých jahůdek a byl báječný.

Když jsem babičku viděla na jedné z mých posledních návštěv, darovala mi malou kanadskou borůvku a zakrslý rododendron. Obě rostlinky jsem zasadila. Je to mé jediné dědictví, ale to nejkrásnější. Borůvka už je velká jako já, nádherně roste. Občas si s ní povídám, mám pocit, že mě babička slyší.

Dnes se pokouším zahradničit sama a babička mi chybí o to víc. Tolik otázek bych na ní měla, možná by měla i radost, že jsem zdědila její lásku ke kytkám. Jen ty její zelené prsty mi zatím chybí.

Jaro je tu a s ním tahle krása...

Miluji magnolie, jsou prostě nádherné. Škoda, že kvetou tak krátce!

I infuze může být dobrodružství….

Tak dnes poslední infuze. Po deseti dnech to končí. Nemůžu se dočkat. Přemýšlím, která sestra bude mít službu dnes. Vypadá to, že  štěstí mít nebudu, sestra Liduška. Starší nervózně vypadající paní s ustaraným výrazem. Když mě napíchla naposledy a první pokus se nezdařil, byla to prý  moje chyba, byla jsem nervózní. Cítila jsem se provinile a pán sedící vedle mne šplhounsky poznamenal: "u mně dobrý, klidně mi dejte ještě jednu". 

Začínáme tlakem, tak ten se vyšplhal na 80/60. Zvláštní, neměl by ze strachu spíše stoupat? Vypadá to slibně, napíchnutí bez problému, však také usilovně předstírám bezstarostnost a žádnou nervozitu. Další dámy na infuzi znám se již z předchozích dní. Zatímco, ale včera jsme všechny bezstarostně klábosily občas i s příjemnou sestřičkou, dnes si dovolíme promluvit pouze v případě, že sestra na chvíli nervózně odběhne z ordinace.

"Jak je dnes Liduško", ptá se sestra jdoucí kolem. "Ale to víš, je toho moc a do toho ještě ta lumbálka", s ustaraným a uštvaným výrazem odpovídá Liduška. Sedíme a ani se neodvážíme pohnout. Infůze ale nekapou, občas se líně protáhne kapka a my s obavami koukáme na lahvičky, ve kterých tekutina neubývá.  Paní v křesle naproti si povzdychne, že jí to nekape vůbec, jak by mohlo, krev teče trubičkou nahoru. Motá se mi hlava, paní vedle mne také bledne. Voláme o pomoc někoho na chodbě. Liduška přichází, mačká nějaké tlačítko na lahvičce a už to opět kape. 

Po chvíli zjiš'tuji, že ani mně to nekape a krev se sune trubičkou nahoru. Paní vedle mne už je bílá jako křída. Nikde nikdo. Nakonec pacientka čekající na chodbě sežene Lidušku, která již značně nervozně lahvičku upraví. Všem ostatním posune kolečkem a tudíž kape ještě pomaleji. Musí prý na lumbálku. Někteří jsou v ordinaci už hodinu a půl! Sestra odbíhá a nikde nikdo. Mě to nekape a krev stoupá nahoru a s ní moje nevolnost a vytřeštěný zrak paní vedle.

Naštěstí naproti ze dveří vychází doktor. Musím na lehátko a infůze zdárně dokape. Jako na zavolanou přichází další, jiná sestra, a všechny nás postupně vysvobodí. Chce se mi zvolat "Haleluja"! Ještě, že byla poslední! Přemýšlím, jak dopadl člověk, kterému Liduška dělala tu lumbálku….

Když maminka fandí….

Včera jsem poprvé fandila někomu blízkému, ne hokejistům ani Sáblíkové, ale našemu Kryštůfkovi. Znáte ten pocit, kdy se Vám svírá v hrudi, dech se zrychlí a svět kolem Vás tak nějak běží rozmazaně. Nenapadlo by mně, že takhle budu prožívat  jeho první zápas. Už z toho důvodu, že když si tenhle, ještě před rokem a půl pro mně neznámý sport Kryštof vybral, dávala jsem tomu pár měsíců. Říkala jsem si, máme to v obci, blízko, hezky se u toho protáhne, trenéři sympatičtí, a pak si třeba vybere nějaký "pořádný" sport. Kryštof se nám ale do taekwonda zamiloval a tak jsem ho začala vozit o nějakých dvacet kilometrů dál. Hrdě si vysloužil žlutozelený pásek a připravoval se na svoje první závody. Když stál proti svému soupeři, můj malý šestiletý chlapeček, začal se mi zrychlovat dech. Napětí vyvrcholilo ve chvíli, kdy se kolem nás začalo ozývat povzbuzování, které si intenzitou nezadalo mistrovství světa. Malý Polák se urputně pustil do mého chlapečka! Zápas byl napínavý do poslední vteřiny. V momentě, kdy Kryštof prohrával 20:16 ,  jsem se začala smiřovat s prohrou. Fandili jsme, křičeli, povzbuzovali a Kryštůfek bojoval opravdu do poslední vteřiny. Zápas skončil 26:25.

Klobouk dolů před naším malým vítězem.

Moje milované, jaké vlastně máte jméno?

Ráda na tyto květiny vzpomínám. V našich zahradách se moc neobjevují. Znáte je někdo?