Jaro je tu a s ním tahle krása...

Miluji magnolie, jsou prostě nádherné. Škoda, že kvetou tak krátce!

I infuze může být dobrodružství….

Tak dnes poslední infuze. Po deseti dnech to končí. Nemůžu se dočkat. Přemýšlím, která sestra bude mít službu dnes. Vypadá to, že  štěstí mít nebudu, sestra Liduška. Starší nervózně vypadající paní s ustaraným výrazem. Když mě napíchla naposledy a první pokus se nezdařil, byla to prý  moje chyba, byla jsem nervózní. Cítila jsem se provinile a pán sedící vedle mne šplhounsky poznamenal: "u mně dobrý, klidně mi dejte ještě jednu". 

Začínáme tlakem, tak ten se vyšplhal na 80/60. Zvláštní, neměl by ze strachu spíše stoupat? Vypadá to slibně, napíchnutí bez problému, však také usilovně předstírám bezstarostnost a žádnou nervozitu. Další dámy na infuzi znám se již z předchozích dní. Zatímco, ale včera jsme všechny bezstarostně klábosily občas i s příjemnou sestřičkou, dnes si dovolíme promluvit pouze v případě, že sestra na chvíli nervózně odběhne z ordinace.

"Jak je dnes Liduško", ptá se sestra jdoucí kolem. "Ale to víš, je toho moc a do toho ještě ta lumbálka", s ustaraným a uštvaným výrazem odpovídá Liduška. Sedíme a ani se neodvážíme pohnout. Infůze ale nekapou, občas se líně protáhne kapka a my s obavami koukáme na lahvičky, ve kterých tekutina neubývá.  Paní v křesle naproti si povzdychne, že jí to nekape vůbec, jak by mohlo, krev teče trubičkou nahoru. Motá se mi hlava, paní vedle mne také bledne. Voláme o pomoc někoho na chodbě. Liduška přichází, mačká nějaké tlačítko na lahvičce a už to opět kape. 

Po chvíli zjiš'tuji, že ani mně to nekape a krev se sune trubičkou nahoru. Paní vedle mne už je bílá jako křída. Nikde nikdo. Nakonec pacientka čekající na chodbě sežene Lidušku, která již značně nervozně lahvičku upraví. Všem ostatním posune kolečkem a tudíž kape ještě pomaleji. Musí prý na lumbálku. Někteří jsou v ordinaci už hodinu a půl! Sestra odbíhá a nikde nikdo. Mě to nekape a krev stoupá nahoru a s ní moje nevolnost a vytřeštěný zrak paní vedle.

Naštěstí naproti ze dveří vychází doktor. Musím na lehátko a infůze zdárně dokape. Jako na zavolanou přichází další, jiná sestra, a všechny nás postupně vysvobodí. Chce se mi zvolat "Haleluja"! Ještě, že byla poslední! Přemýšlím, jak dopadl člověk, kterému Liduška dělala tu lumbálku….

Když maminka fandí….

Včera jsem poprvé fandila někomu blízkému, ne hokejistům ani Sáblíkové, ale našemu Kryštůfkovi. Znáte ten pocit, kdy se Vám svírá v hrudi, dech se zrychlí a svět kolem Vás tak nějak běží rozmazaně. Nenapadlo by mně, že takhle budu prožívat  jeho první zápas. Už z toho důvodu, že když si tenhle, ještě před rokem a půl pro mně neznámý sport Kryštof vybral, dávala jsem tomu pár měsíců. Říkala jsem si, máme to v obci, blízko, hezky se u toho protáhne, trenéři sympatičtí, a pak si třeba vybere nějaký "pořádný" sport. Kryštof se nám ale do taekwonda zamiloval a tak jsem ho začala vozit o nějakých dvacet kilometrů dál. Hrdě si vysloužil žlutozelený pásek a připravoval se na svoje první závody. Když stál proti svému soupeři, můj malý šestiletý chlapeček, začal se mi zrychlovat dech. Napětí vyvrcholilo ve chvíli, kdy se kolem nás začalo ozývat povzbuzování, které si intenzitou nezadalo mistrovství světa. Malý Polák se urputně pustil do mého chlapečka! Zápas byl napínavý do poslední vteřiny. V momentě, kdy Kryštof prohrával 20:16 ,  jsem se začala smiřovat s prohrou. Fandili jsme, křičeli, povzbuzovali a Kryštůfek bojoval opravdu do poslední vteřiny. Zápas skončil 26:25.

Klobouk dolů před naším malým vítězem.

Moje milované, jaké vlastně máte jméno?

Ráda na tyto květiny vzpomínám. V našich zahradách se moc neobjevují. Znáte je někdo?